O tom, že lidé, a to i ti dospělí, mají rádi hry, není sporu. Rozdíl je pouze v tom, že dospělí do nich velmi rádi přidávají i nějaké skutečně riziko. Vzrušení z možné výhry totiž vše činí daleko zajímavějším, zvláště když je skutečně co ztratit. Rozhodně tedy není divu, že jsou v tak velké oblibě hazardní hry.
Ty spočívají především v tom, že dáváme peníze, abychom případně mohli vyhrát nějakou vyšší částku. Mohou mít mnoho podob – sázení, loterie, hraní na automatech a mnohé další. Cíl je však vždy stejný – získat peníze.
Samozřejmě prakticky všechny tyto hry jsou nastaveny tak, aby byla pouze minimální šance, že někdo vyhraje. I to je důvod, proč si mohou některé společnosti dovolit nabízet i skutečně vysoké výhry. Jak je ale možné, že i když je toto vše dobře známo, lidé stále holdují hazardu?
Důvod leží v samotné lidské psychologii, a podílí se na ní hned dva faktory. Tím prvním je, že člověka (ale i v podstatě jakéhokoliv tvora) motivuje k výkonu více, pokud si není jistý, zda za něj dostane odměnu. Toho se využívá například při tréninku zvířat, kdy se v pozdějších fázích odměňují nepravidelně. Zvyšuje se tak očekávání, což v nás vyvolává příjemné pocity.
Dalším problémem je takzvaná „sunken cost fallacy“. Jednoduše řečeno, myslíme si, že čím více sázíme, tím pravděpodobnější je, že vyhrajeme. Tak tomu však bohužel není. Vzhledem k tomu, že se čísla ve sportce, vítězný tým či karty vždy mění, je šance na výhru vždy stejná, bez ohledu na to, kolikrát jsme si vsadili předem.
Bohužel, zde leží největší nebezpečí. Když totiž obě tyto věci spojíme dohromady, vznikne nám i závislost. A ta se nejen obtížně léčí, ale je také velmi nebezpečná. Je spousta lidí, kteří se právě kvůli ní dostali do dluhů. A jako u každé závislosti, ani této se nelze zbavit bez odborné pomoci. Proto bychom ji měli včas rozeznat, abychom ji včas zarazili.